Ing. Jan Bauer, kandidát do PSP ČR - Češi v řecké bouři

Jan Bauer
Ing. Jan Bauer, kandidát do PSP ČR » Češi v řecké bouři

Z tisku a médií:

Češi v řecké bouři / Respekt

Zdroj: Respekt

Datum: 27. 8. 2011

Ekonomika jde správným směrem, ale spokojenost klesá a místo faktů rozhodují pocity

Rozpad nejen Řecka, ale možná i celé Evropské unie v podobě, jak ji známe – těžko si představit vyšší sázky než ty, s nimiž se minulý týden hrálo v Bruselu na schůzce premiérů EU. Drama pokračuje a osud nejslabšího člena eurozóny není ani po posledním summitu jasný. Ještě o dost nejasnější je však postoj, který k celému překotnému dění v Evropě zaujali Češi.
Těch rozporů si nelze nevšimnout. Aténský kolaps by Česko podle expertů zasáhl více než řadu jiných zemí. Dříve než cokoli jiného však zdejší politici do Bruselu vzkázali, že na záchraně Řecka se jako země „neplatící eurem“ nebudeme žádným způsobem podílet. V záplavě zpráv o tom, že z ekonomické krize jsme vyšli s až překvapivou hladkostí a ekonomika znovu nabírá dech, je podle průzkumů stále více obyčejných Čechů přesvědčeno o tom, že zdejší ekonomika se propadá a země směřuje „celkově špatným směrem“. A korunu nejistotě nasazuje i fakt, že byť je právě sedmileté členství v evropském klubu označováno za příčinu relativního ekonomického blahobytu, jaký Česko i v turbulentních časech zažívá, naposledy se proti členství v něm vyslovilo dříve nevídaných 51 procent lidí.
Debata o další budoucnosti tohoto klíčového partnerství je teprve na začátku, už teď je však jasné, že rozjetý stroj se bez péče všech jeho pasažérů může už brzy zadrhnout.

Úspěšná země

Zatímco jindy polehává v zadních regálech vybraných velkoměstských trafik, minulou středu zmizel během několika desítek minut. Těch několik set do země dovážených výtisků britského deníku Financial Times totiž obsahovalo pro Čechy vysoce atraktivní materii. Nejprestižnější ekonomické médium světa – mezi jehož čtenáře patří vrcholní politici i šéfové všech důležitějších firem – vyšlo tentokrát se zvláštní přílohou věnující se české ekonomice. Atraktivita pro investory, struktura zdejšího hospodářství i to, nakolik stabilní země Česko je – to vše se novináři z FT snažili na konkrétních případech popsat.
Jak už napovídá titulek ústředního textu „Ekonomika je otevřená, instituce však stále slabé“, v řadě ohledů jsou novináři po zásluze kritičtí. „Největší otázkou je, zda svéhlaví politici seberou odvahu k prosazení reforem, které by zemi učinily více přátelskou k podnikání a finančně stabilní,“ píší FT. Bližší pohled na texty však nabízí vcelku vstřícné hodnocení země, jež jednadvacet let po pádu komunismu nevykazuje už prakticky žádné „známky nezralosti“ a třeba analýzy Mezinárodního měnového fondu ji nově řadí (na rozdíl od sousedního Polska) do skupiny „vyspělé ekonomiky EU“ po bok západoevropských států, jako jsou Belgie, Švédsko či Velká Británie.
FT si všímají klíčové role automobilového průmyslu pro zdejší hospodářství, nárůstu reálné kupní síly (podle Eurostatu jsou dnes Češi na 80 procentech průměru EU, před deseti lety to bylo 68). Obrázek perspektivního státu doplňují i nejrůznější detaily jako fungující turistický ruch, rozvíjející se burzovní systém či stabilní a krizí téměř nedotčené české banky.
Pro vylíčení Česka coby úspěšné země není samozřejmě nutno čekat na britské novináře. O solidní kondici svědčí aktuální odhad ekonomického růstu ve výši 2,8 procenta, nezaměstnanost padající na slušných 8,2 procenta (Polsko 12,6, Slovensko 13,9, eurozóna 9,9 procenta) či například zpráva o tom, že i přes dobíhající důsledky krize loni velké většině ze stovky největších českých firem rostly zisky.
Nejde tu jen o peníze. Nejrůznější organizace po celém světě se například už roky snaží posuzovat celkovou kvalitu života. Projekt International Living, hodnotící kromě finanční stránky také infrastrukturu, životní prostředí či kulturní vyžití, zařadil v čerstvém průzkumu Česko na solidní 27. příčku světa. Obdobný mezinárodní projekt, Nation Ranking, zaměřující se více na zdravotní a školský systém či kvalitu demokracie, přisoudil Česku dokonce 16. nejvyšší pozici.
Mimořádně zajímavým projektem, o kterém se tu zatím příliš nemluví, je pak Index lepšího života organizace OECD (oecdbetterlifeindex.com). Také v něm dopadají Češi relativně dobře, v některých ukazatelích, jako například „celková bezpečnost“, vysoko nad průměrem.
Kde se tedy bere ta úvodem zmíněná skepse? Jak už bylo řečeno, podle čerstvých průzkumných studií je 59 procent Čechů přesvědčeno o tom, že celková ekonomická situace země se zhoršuje (CVVM), 48 procent lidí soudí, že Česko celkově směřuje špatným směrem a třetina si myslí, že „nesměřuje nikam“ (STEM).

Kdyby Unie nebyla

„V průzkumech bohužel obecně platí, že lidé slyší především na negativní zprávy,“ říká k těm číslům sociolog Jan Červenka z CVVM. „Platí tu zlaté pravidlo, že lidé mají tendenci podle situace ve vlastní peněžence posuzovat i celkovou situaci státu. Podobná skepse tu byla i v roce 2005, kdy byl ekonomický růst ještě dynamičtější, politici ale začali hovořit o příchodu bolestivých reforem.“
Takové vysvětlení už alespoň částečný obrázek příčin nabízí. Zdejší reálné mzdy sice loni rostly a při pohledu na průměrné platy z roku 2000 (12 658 Kč), nebo dop konce z roku 1993 (4644 Kč) jde o obrovský skok. Na druhou stranu letos reálná mzda Čechů skutečně klesla (v nepodnikové sféře o 3,3 procenta). Jak upozorňují ekonomové – spolu s tím aktuálně podražily potraviny (téměř o 7 procent), do praxe naběhly škrty v platech veřejné sféry a v sociálních dávkách, ve vzduchu je zvyšování DPH a v neposlední řadě i plánovaná vyšší spoluúčast ve zdravotnictví diktovaná právě startovanou reformou. „To vše se počítá a přispívá k pocitu, že život bude ekonomicky stále náročnější,“ vysvětluje Jan Červenka.
Nejistotu navíc přiživují i firmy. V průzkumu týdeníku Ekonom se více než polovička dotázaných manažerů obává návratu tvrdé ekonomické krize. Podle hospodářské komory věří v další zlepšování situace méně než 30 procent podniků. Firmy se bojí výrazněji investovat, prakticky nevytvářejí nová pracovní místa a některé obory, jako je stavebnictví či potravinářství, stále ztrácejí jako celek.
To vše na druhou stranu nevysvětluje výsledky třetího průzkumu veřejné nálady, který v úvodu zazněl. Čím to vlastně je, že zhruba 51 procent dotázaných Čechů by dnes při opětovném hlasování o vstupu do EU zaškrtlo variantu „ne“?
Pomiňme teď to, že výzkumy o EU spojuje především jedna skutečnost – prakticky nikdo z domorodců odmítajících Brusel neumí odpovědět na to, co by byla alternativa. Česká skepse je pozoruhodná i při srovnání s dalšími zeměmi s obdobnou historickou zkušeností. Když například pobaltské Lotyšsko před dvěma lety procházelo vůbec nejbolestivější částí krize a masivní škrty v platech či důchodech mu ordinovali přímo úředníci Evropské komise, podpora členství v EU jako takové se přesto držela kolem dvou třetin. A situace se nemění ani teď. Podobně je na tom například i sousední Polsko či Slovensko, o tradičnějších svobodných ekonomikách západní Evropy ani nemluvě.
Ekonomický benefit, jaký Evropská unie v uplynulých letech Česku přinesla, tady přitom nezpochybňuje nikdo a dost dobře to ani nejde. Za uplynulých sedm let v Unii poskočil například zdejší HDP počítaný na jednoho obyvatele o celou polovinu. Členství v Unii přitáhlo do Česka obrovské množství zahraničních investorů ze zbytku kontinentu. Jen v prvních třech letech po vstupu do EU přiteklo více než půl bilionu přímých zahraničních investic z ostatních členských států, zhruba 50 procent sumy za celou předchozí porevoluční éru.
„Členství v EU je v tomhle smyslu naprosto základním předpokladem, bez něhož by většina ostatních – jako je kvalifikovaná pracovní síla či poloha – nebyla zdaleka tak důležitá,“ říká například partner poradenské společnosti KPMG Andreas Höfinghoff.

Kalousek nás ochrání

Ve výčtu kladů bychom mohli pokračovat – třeba s eurofondy, jejichž prostřednictvím má Brusel do Česka poslat závratných 800 miliard korun. Jak ale opakuje Jan Červenka, nejistota z toho, co bude s rozkolísaným evropským projektem dál, všechny tyto superlativy teď v pocitech Čechů zastiňuje.
Na jednu stranu se není čemu divit – jednání EU o záchraně Řecka a dalších ekonomických opatřeních, která by zamezila návratu drtivé krize, dnes ani zdaleka nepřipomínají idylu. V tvrdých jednáních se střetávají různé pohledy na to, jak zabránit nejen pádu Řecka a evropských bank, držících jeho dluhopisy, ale i na celkovou strukturu dalšího fungování spolku. Jak přitom upozorňují zdejší odborníci – spíše než jasné a jednoduché řešení sehrává z českého pohledu klíčovou roli nejasnost › tuzemských politiků pojmenovat srozumitelný cíl, k němuž by se země měla v nejistých časech vztahovat. Důležitou roli bezpochyby hraje i protievropsky naladěný Václav Klaus (v analýze Financial Times mimochodem zmiňovaný jako „proruský prezident“), kterému se prakticky podařilo opanovat veřejnou diskusi na téma EU.
Jediná srozumitelná zpráva českých politiků související s aktuálním děním v Bruselu minulý týden zněla: Česko rozhodně nechce nikomu pomáhat a nic platit. „Doporučuji být zdrženlivý a nesouhlasit s tím,“ nechal se okamžitě po zveřejnění možné české spoluúčasti na sanování Řecka slyšet ministr financí Miroslav Kalousek. Hypotetické tři a půl miliardy přitom po Česku možná ani nikdo nebude chtít (záchranu Řeků spíš zaplatí jen země eurozóny), takže ministr halasně odmítl „hrozbu“ ještě dřív, než se objevila na stole.
Ona hrozící oběť přitom nevypadá až tak dramaticky. Řecko dluží celkově zhruba 340 miliard eur (přibližně šest českých státních rozpočtů). Češi by se podle zmíněného propočtu měli na záchraně podílet 0,04 procenty této sumy. A co je ještě pikantnější – upozornil na to před časem například ekonom Pavel Kohout –, na řecké krizi zdejší ekonomika paradoxně už vydělala. Řada investorů se totiž z periferie EU po vypuknutí prvních problémů přesunula do stabilnějších zemí, Česko se svými zdravými bankami bylo jednou z nich.
Jisté navíc je, že pokud by se řecký scénář proměnil v katastrofickou variantu a Atény by kompletně ztratily mezinárodní důvěru, Češi se následné ničivé vlně od řeckého pobřeží nevyhnou. „Odehrála by se obdobná situace jako po pádu americké banky Lehman Brothers, který odstartoval první vlnu světové krize. Vše by ale bylo ještě intenzivnější, tentokrát by epicentrum otřesů leželo v jádru eurozóny,“ analyzuje ekonom Jan Bureš. Mechanismus „šíření infekce“ je přitom podle expertů dobře znám: jako první by situaci odnesly banky, a ačkoli jsou ty české v relativně dobré kondici, znamenalo by to minimálně drastické omezení firemních úvěrů.
Problémy by okamžitě pocítil i státní rozpočet. Zlatá poučka finančníků zní, že v nejisté době je radno obracet se za co největší stabilitou: v kurzu by byly dluhopisy zemí jako Německo či USA, úroky za ty české by podle přesvědčení ekonomů okamžitě vystřelily vzhůru. Dalších efektů je celá řada, co do správy státu by však rozhodně zafungovalo očekávané oslabení koruny. Ta nejzásadnější rána pro zdejší ekonomiku by pak pochopitelně vedla skrze tepnu, která ji aktuálně táhne vzhůru – nejistota a propad důvěry by tisíce českých firem připravily o zakázky na export. Související efekty jako propouštění či už samotné nižší odvody firemních daní mají Češi z poslední ekonomické krize ještě v živé paměti.

Nikdy první a nikdy sám

Příliv přímých zahraničních investic do Česka, v mil. eur nestojí,“ kroutí hlavou nad českým „ne“ šéf sněmovního evropského výboru Jan Bauer (ODS). „Naopak, z evropské agendy se stává konečně něco, o co mají poslanci zájem, a věci, které se dříve diskutovaly jen na evropském klubu, řeší celá sněmovna. A to včetně těch problémů,“ říká poslanec, podle něhož je poslední ukázkou české solidarity nedávné přihlášení se ke společnému evropskému mechanismu, který má od roku 2013 nabízet právě záruky před bankrotem některé členské země EU. Jak známo, to však udělaly bez protestů i všechny ostatní státy Unie. Například Švédsko a Polsko se navíc přihlásily s nabídkou, že ačkoli dosud nezavedly euro a problémy eurozóny se jich tak úředně netýkají, jsou ochotny na lepení finančních ran Řecka přispět dobrovolně. „Něco podobného bychom si před voliči neobhájili,“ namítá Jan Bauer. Co jiného tedy podle delegáta Česko nabízí? „Náš hlavní přínos Evropě spočívá v tom, že se budeme chovat zodpovědně k vlastním financím a nebudeme problémy přenášet na nikoho jiného.“
Na námitku, že právě k řešení „lokálních českých problémů“ směřovalo i výše zmiňovaných 800 miliard korun z Bruselu, už dodává jen to, že dokud nás EU sama k pomoci nevyzve, je dosavadní „nepřidělávání starostí“ dostatečným programem.
Z vyjádření politiků však ve stejnou chvíli zaznívá i to, že pohledy na budoucnost EU se začínají pomalu štěpit. Zároveň nelze kategoricky tvrdit, že současný český kabinet by byl protievropský. „Vždy platí zlaté pravidlo evropské politiky, které zní: Nikdy nebýt první, a už vůbec nikdy nebýt sám,“ prohlásil těsně před summitem ostatně i premiér Petr Nečas s tím, že pokud ostatní členové EU celoevropskou injekci Řecku podpoří, nebude ji ani Praha jako jediná blokovat.
„Možná máme na některé věci odlišné názory. Platí ale to, že chceme být i nadále aktivní součástí toho klubu,“ říká ostatně i předák klíčového poradního orgánu vlády NERV Michal Mejstřík.
Jak už bylo řečeno, nakolik „odlišný“ nakonec český názor od evropského většinového proudu bude, je v tuto chvíli obtížné předjímat. Debaty nad tím, zda a jak moc za Řecko platit, či jej ponechat svému osudu, budou podle ekonomů v následujících týdnech gradovat. Bez ohledu na bruselskou debatu je zároveň pravdou, že Češi před sebou mají řadu klíčových ekonomických úkolů na domácí politické scéně. Především jde o rozpačitě ohlášenou důchodovou a zdravotnickou reformu. Stále platný je také závazek přivést do roku 2016 český rozpočet do černých čísel (letošek počítá se schodkem 105 miliard korun).

To zní dobře

Na cestě, která by Česko k této představě měla přiblížit, kromě samotných politiků pracuje i tým z ministerstva průmyslu a obchodu (MPO) a NERV. „Pojmenoval jsem si klíčové ideje toho návrhu jako tři i – infrastruktura, instituce a inovace,“ vysvětluje už zmiňovaný Michal Mejstřík, který má v rámci NERV právě konkurenceschopnost Česka na starost. „V tom prvním bodě jde o dokončení klíčových dopravních tepen spojujících nás se sousedními státy. Ve fungování institucí jde třeba o posílení přímé zodpovědnosti těch, kteří o veřejných penězích rozhodují,“ vypočítává Mejstřík.
Dokument, o němž Mejstřík aktuálně mluví, má možná našlápnuto k tomu stát se skutečně klíčovým materiálem. Jako „skvělou práci“ jej označili při své nedávné návštěvě experti z OECD a v superlativech se teď o něm vyjadřují i šéfové řady velkých českých firem, s nimiž ostatně MPO své plány v průběhu příprav konzultovalo. Obava, která se s čerstvou strategií (na vládu se má dostat ještě do konce měsíce) spojuje, je však zřejmá. Předchozí dokument podobného druhu – strategie z pera někdejšího vicepremiéra pro ekonomiku Martina Jahna – skončil krátce po svém vzniku před šesti lety v šuplíku a dodnes jej nikdo nepoužil.
O obrovském potenciálu, jejž tato země má, v současnosti nehovoří jen tuzemští experti. Podle světově uznávaného odborníka na korupci z kalifornské Claremont Graduate University Roberta Klitgaarda disponuje Česko po stránce ekonomiky a inovací „potenciálem Norska“; zdejší politika a úřady jsou však po stránce výkonu a úplatkářství na „úrovni Senegalu“, což zemi sráží dolů.
„Tentokrát ta strategie nezapadne,“ říká Michal Mejstřík s tím, že na rozdíl od předchozího Jahnova dokumentu obsahuje konkrétní harmonogram, kdy by se která změna měla dostat na vládu a kdo přesně by měl paragrafy připravit.
Zní to dobře, už teď je však jasné, že každý obdobný plán bude narážet i na zájmy řady silných vlivových skupin. A ty dnes ohrožují nejen jednotlivé dílčí položky z „konkurenceschopnosti“, ale i samotné členství v klubu, jež nás dostalo slovy Financial Times do „dobré společnosti“. Jak známo, jedním z hlavních oponentů EU a Německa se stává například ČEZ – nejde tu jen o gradující vyšetřování Evropskou komisí, ale i o energetickou politiku. Jak se ukazuje, ta, kterou prosazuje ČEZ, spočívá v co největším oddělení zdejšího trhu od zbytku Evropy, aktuálně proměňovaném snahou o zapojení co největšího množství obnovitelných zdrojů a naopak potlačením v Česku stále populární jaderné energetiky. Podobných rozporů se přitom může objevit ještě celá řada.

Německá vzpruha Když je řeč o kondici tuzemského hospodářství, nelze opomenout fakt, že Češi mají oproti zbytku Evropy jednu obrovskou výhodu: Německo. Jak známo, sousední ekonomika aktuálně zažívá zlaté časy. Německý hospodářský růst, odhadovaný v letošním roce na 2,6 procenta, patří k nejlepším výsledkům od sjednocení země před dvaceti lety, nezaměstnanost držící se na mírných sedmi procentech už dvacetiletý rekord překonala. Jak přitom připomínají šéfové českých firem, Česko v jistém smyslu funguje jako automobil přivázaný na gumovém laně za německým náklaďákem. Když ten se rozjede, český osobák se zpožděním vystřelí k možná ještě vyšší rychlosti. Jakmile ale Němci poleví, přibrzdí chtě nechtě i zdejší vůz. A napružené

lano funguje také zpětně – oč strmější byl rozlet, o to drtivější je i zpětný ráz. Přes česko-německé hranice v současnosti proudí neuvěřitelných 84 procent českého exportu, na němž česká ekonomika stojí především. Podstatná část směřuje na další trhy, do samotného Německa však jen loni vyvezly české firmy zboží za rekordních 803 miliard korun, zhruba o 100 miliard více než v roce 2009. V samotném Česku nyní působí více než čtyři tisíce německých firem či jejich poboček. A ty na sebe pochopitelně nabalují další subdodavatele. To, jak vyjde z aktuálního dění okolo Řecka západní soused, bude bezpochyby pro české vyhlídky klíčové. Pokud by problémy stáhly německé banky – a potažmo i průmysl – dolů, Češi to pocítí téměř okamžitě.

« Zpět

Jan Bauer: Na čem mi záleží

V politice působím od roku 1996 a vždy bylo mojí prioritou hájit zájmy lidí v místě, ve kterém žiju, a principy, kterým věřím. Jako starosta a krajský zastupitel jsem se pral za zájmy svého města a kraje, jako poslanec podporuji v hospodářském výboru české firmy a v sociálním výboru se snažím pomáhat těm, kteří se ocitli v životní nouzi. Ctím svobodu a právo a věřím, že politika se dá dělat odvážně, důvěryhodně a slušně. Pokud se chcete o mé práci a názorech dozvědět více, jste na správném místě.

Jan Bauer

Zprávy ODS:

Palachův odkaz naplňujeme, nebo vyprazdňujeme my sami

Devět z deseti lidí ví, kdo je Jan Palach. Vyplývá to aspoň z výsledků průzkumu, které před několika dny zveřejnila Česká televize. Jakkoli to pokládám za pozitivní zprávu, musím se pozastavit u zjištění ...

více

Politika se posunula od souboje idejí a programů k souboji marketingových firem, prvoplánových řešení a populistických slibů

Současnou kombinaci obsazení funkcí prezidenta a premiéra České republiky považuje poslankyně ODS a starostka Prahy 2 Jana Černochová za nejhorší. Politiku Miloše Zemana a Andreje Babiše označuje dokonce za „sl...

více

Kauza možného ovlivňování soudců se musí vyjasnit. Svolávám jednání sněmovního podvýboru pro justici

...

více
Ods Prachatice Hospic