Ing. Jan Bauer, kandidát do PSP ČR - Články a komentáře

Jan Bauer
Ing. Jan Bauer, kandidát do PSP ČR » Články a komentáře

Články a komentáře

Šance dohrát zápas mezi otcem a synem byla, je a bude vždy mizivá

2014-07-20

 

Jany Bauery spojuje láska ke sportu. V současné době jsou aktivními členy prachatického TJ Libín 1096

Pokud bychom se zeptali dědy, otce a syna Janů Bauerů z Prachatic, ve kterém sportu jsou dobří, tak jednoznačně dostaneme odpověď, že jim jde vše. Sportovní a vítězný duch je v rodině prostě zakořeněn. Jan Bauer starší patří ke generaci, jež dělala všechny možné sporty od fotbalu po tenis.
Když se rozhodovalo, který sport bude dělat mladý Honza, tak fotbal byl na prvním místě. Shodou náhod se ale dostali ke stolnímu tenisu, kterému se nyní věnují všichni tři.

- Jak jste se vlastně dostali k ping pongu?

Jan st.: Kam jsme se u nás v bytě podívali, tak tam měl Honza vylepeného Antonína Panenku. Od malička chtěl být fotbalista. Jan ml.: A byl jsem fotbalista! Jan st.: No ale protože měl zápal plic, tak to nešlo a hledali jsme pro něj sport, který bude v tělocvičně. Takže jsme vymysleli, že bude hrát ping pong. To mu bylo šest let, dali jsme mu pálku do ruky a všichni jsme měli vyvalené oči, že ačkoli ani nebyl vidět za stolem, tak mu to neuvěřitelně šlo.

- Svého syna jste tedy trénoval. Jaké to bylo pro vás? A jaké naopak pro syna, být trénován tátou?

Jan st.: Já jsem s tím neměl problémy. Tvrdá ruka otce zařídila všechno. Jan ml.: Ne všechny děti měly takové štěstí na rodiče jako jsem měl já. Taťka s námi dělal před barákem všechny sporty, jen co přišel domů z práce. Takže my jsme vyrostli tady na hřišti před barákem. Hráli jsme kde co a jedním z partnerů byl právě můj otec, což byla od malička moje velká výhoda, že se mi tolik věnoval. Je ale jasné, že každý trenér – rodič by měl vědět, že na své dítě musí být přísnější.

- Je něco co, jste po otci podělil?

Jan ml.: Jestli něco, tak určitě neochotu prohrávat. Povahově jsme na tom úplně stejně. Když jsme proti sobě hráli nějaké individuální sporty, tak jsme nikdy nic nedohráli, protože na Skalce začaly lítat míčky a rakety. Táta totiž když už fyzicky nemohl, tak samozřejmě zalhal, že byl aut, i když byl míček evidentně v hřišti. A už začalo dohadování a bylo po hře. Jan st.: Tak to bylo přesně obráceně! On nedokázal přijmout, že bych ho i ve svých letech dokázal porazit, a tak si vždycky on zařval aut. Jan ml.: Myslím si, že to bylo malinko naopak! Ale nic to nemění na tom, že jsme to nikdy nedohráli, protože jsem to buď psychicky nezvládl já, nebo táta.

- Pojďme se vrátit ještě trochu nazpět do doby, kdy jste se rozhodovali pro jaký sport. Honzo, a co tedy ten fotbal?

Jan ml.: Od malička pro mě byl fotbal prioritou, i vzhledem k tomu, že táta byl fotbalista. Do poslední chvíle jsem nevěřil tomu, že by pro mě číslo jedna měl být ping pong. Nikdy jsem fotbal neopustil, ale poprvé jsem se na velké hřiště dostal až v osmnácti letech, kdy jsem nastoupil za Vitějovice. Pak jsem dostal neodolatelnou nabídku na přestup do Nebahov a přestoupil tam. Také jsem ještě nastupoval v I. B třídě za Lažiště. V sálovce jsem zase hrál s Rumpálem jeden rok i první ligu.

- Bylo lehčí trénovat syna nebo vnuka?

Jan st.: Je to naprosto stejné! Ale Honzík to měl těžší v tom, že tady zůstal ve své kategorii na celostátní úrovni úplně sám. Jan nejml.: Děda mě sice trénoval, ale pak přišel táta a tvrdil něco úplně jiného. Jan ml.: Já bych asi doplnil, že když tady ping pong začínal, tak tady nebylo takovéto trenérské know – how. Táta se tedy trénovat naučil na té mojí generaci. Pak přišla generace Milana Zaunmüllera, což byl supertalent a to trenérství se dostalo do určité dokonalosti, kdy už se vědělo, jak se vychovává špičkový hráč. A Honza už nastoupil do toho rozjetého vlaku, kde už to trenérské know – how bylo.

- Byl ping pong povinnost i pro nejmladšího z rodiny?

Jan nejml.: Úplně nejdřív jsem chodil do Základní umělecké školy a asi tři roky jsem hrál na housle. Při tom jsem hrál ještě fotbal za Tatran a ping pong. Logicky jsem to nemohl stíhat, takže housle šly jako první a fotbal jsem hrál do mladších žáků. Je jasné, že pingpongový vliv celé rodiny byl dominantní.

- Kdy nastal ten přelom, že otec porazil syna?

Jan ml.: Já jsem tátu nikdy neporazil, protože jsme to nikdy nedohráli. V podstatě doteď nevím, jestli jsem lepší než on. Vážně jsme ani ten zápas v ping pongu nikdy nedohráli. Jan nejml.: A já s tátou taky nikdy natvrdo zápas nehrál. Společně akorát trénujeme. Jan ml.: Stejně by to byla jen psychická přetlačovaná. Ten, kdo je na tom psychicky hůře v ten daný den, tak řekne tomu druhému: "Mě to s tebou ale absolutně nebaví." A tím to tomu druhému tak otráví, že ten se na to vykašle a nedá se to dohrát.

- Hráli jste spolu někdy soutěžní zápas ve čtyřhře?

Jan nejml.: Ano, teď ve třetí lize jsme spolu nastupovali. Jan ml.: Myslím, že jsme patřili k těm lepším. Opravdu jsme málokdy prohráli. Jan st.: Ano, a já se za mantinelem chytal za hlavu. Jan ml.: Já jsem vyslovil tajné přání, abychom si spolu se synem zahráli soutěžní utkání. A to se mi povedlo právě před dvěma lety, kdy jsem po dvanácti letech v politice opět začal hrát soutěž.

- Budete spolu nastupovat i nadále ve stejném týmu?

Jan nejml.: Na třetí ligu už je třeba trénovat minimálně třikrát v týdnu a já tím, že studuji v Praze, tak na to ten čas bohužel nemám. Je to pak akorát trápení. Takže ještě uvidím, jestli budu pokračovat. Jan ml.: Já to samozřejmě respektuji, ačkoli bych s ním rád hrál, ale škola je priorita, to je jasné.

- K Prachaticím patří sálovka. Vy jste byli u začátků v letech 1986 s týmem SK Skalka. Jak na toto období vzpomínáte?

Jan st.: To vzniklo tak, že jsme se dali dohromady jako chlapi z okolí, kteří si tu kopali na hřišti u Skalky. My byli s Pavlem Šilhánem v obraně a mladí v útoku. Když viděli soupeři naše postavy a věk, tak nás nepovažovali za soupeře. No a my hned v prvním zápase porazili našlapané mužstvo snů a skončili v prvním ročníku druzí. Každý byl vyvalený z toho, jak je to možný. Jan ml.: Pravda byla, že jako mladíci jsme to dali dohromady a vzpomněli jsme si na to, že potřebujeme nutně nějaké posily. Vzali jsme si k sobě právě tátu a pana Šilhána. Říkali jsme jim "pupkáči vzadu".

- Nejmladšího z vás sálová kopaná minula?

Jan ml.: Tehdy to byl obrovský boom a všechny čtvrtě, fabriky, hospody dávaly dohromady týmy. Já tuhle skvělou zkušenost předával Honzovi už dávno, že by mohli začít. Jan nejml..: Je pravda, že jsme se o tom nedávno s klukama bavili, že možná nějaký tým dohromady dáme.

- Takže se bude opakovat historie a oslovíte zkušené otce?

Jan ml.: Jestli bych dostal zajímavou nabídku, tak bych ji asi přijal, protože platí, že v noze to neustále mám. Jan st.: Počkej. A co já? Jan ml.: Jedině jako trenér. Nebo jestli by kluci sháněli někoho, kdo by jim to rozhádal.

- Od sportu k politice. Má syn v plánu jít ve šlépějích otce a stát se politikem?

Jan ml.: Těžko říct. Je na to ještě brzo.

- Táta asi ve věku svého syna také ještě o politice nepřemýšlel.

Jan ml.: Tak to musím říct, že to není pravda. Já jsem byl ve dvaceti letech na pozvání pana Pecháčka na jednání pléna poslanecké sněmovny, kde se zrovna projednával Hornický zákon. To si pamatuji do dneška. Veřejný život a politika mě bavila už od prváku na vysoké škole. Dneska můj syn ale vidí to, co já vidět nemohl, protože moji rodiče nebyli politici a já jsem tak neviděl ty stinné stránky. Zkrátka i politika je nelehké řemeslo, které se musíte naučit.

---

"Já jsem tátu nikdy neporazil, protože jsme to nikdy nedohráli. V podstatě do teď nevím, jestli jsem lepší než on."

Jan Bauer ml.

"Na třetí ligu už je třeba trénovat minimálně třikrát v týdnu a já tím, že studuji v Praze, tak na to ten čas bohužel už nemám. Je to pak akorát trápení."

Jan Bauer nejml.

Jan Bauer starší

Narodil se v září roku 1941 v Prachaticích. Na základní školu chodil do Vodňanské i do Zlaté stezky, poté navštěvoval prachatické Gymnázium. Vystudoval dopravní školu a čtyřicet dva let působil na dráze jako výpravčí.

Jan Bauer mladší

Narodil se v dubnu roku 1969 v Prachaticích, kde také stále žije. Má dvě děti, syna Jana (20 let), dceru Ivanu (16 let). Studoval na Gymnáziu v Prachaticích a poté na ČVUT fakultu stavební. Do komunální politiky vstoupil v roce 1998 a stal se starostou města Prachatice, poté krajským zastupitelem a poslancem Parlamentu ČR.

Jan Bauer nejmladší

Narodil se v září roku 1993 v Prachaticích. Ve městě žije od narození. Chodil na Základní školu Vodňanská a stejně jako otec a děda na prachatické Gymnázium. Nyní studuje v Praze Strojní fakultu Českého vysokého učení technického.

zdroj:Regionální deníky - Jihočeský kraj

 
Zpět

 

Jan Bauer: Na čem mi záleží

V politice působím od roku 1996 a vždy bylo mojí prioritou hájit zájmy lidí v místě, ve kterém žiju, a principy, kterým věřím. Jako starosta a krajský zastupitel jsem se pral za zájmy svého města a kraje, jako poslanec podporuji v hospodářském výboru české firmy a v sociálním výboru se snažím pomáhat těm, kteří se ocitli v životní nouzi. Ctím svobodu a právo a věřím, že politika se dá dělat odvážně, důvěryhodně a slušně. Pokud se chcete o mé práci a názorech dozvědět více, jste na správném místě.

Jan Bauer

Zprávy ODS:

Události, komentáře: Budoucnost Evropy

V čele Evropské komise je Ursula von der Leyenová. Jak se líbí v Česku její vize a program? Třeba na zelený plán nebo migrační politiku? A koho vyšlou Češi do jejího týmu komisařů? Téma Událostí, komentá...

více

Události, komentáře: Vládní krize

Vláda zatím pokračuje, ČSSD je z ní ale pořád jednou nohou venku a čeká, jestli prezident Zeman vymění ministry na rezortu kultury tak, jak sociální demokraté chtějí. Jak dlouho ještě krize potrvá? A jsou na ...

více

Duel Seznam.cz o zrušení přímé volby prezidenta: Zeman rozkolísal ústavní systém a premiér se bojí

Zrušit přímou volbu prezidenta? Téma Duelu Seznam.cz pro místopředsedu ODS Martina Baxu a poslance TOP 09 Dominika Feriho. Premiér Andrej Babiš nedokáže čelit zneužívání prezidentského úřadu, ČSSD jen stále ...

více
Ods Prachatice Hospic